SLUNCE, SENO, MAĎARSKO :-)
KRÁTKÉ VIDEO, KTERÉ DOSLOVA "MLUVÍ" ZA VŠE :-D
A JEDEME DO CHORVATSKA K MOŘI :-)! Zájezd 24.7.-26.7.2019
Mám hodně práce s divadlem, které jsem před 12 lety založil. Nejbližší kolegové taky nemají moc volného času konečně vypadnout z Prahy. Tak to vyšlo a jeli jsme na dvoudenní zájezd! Dohodli jsme se já, že vezmu poprvé k moři tátu. Přidal se náš Renda z divadla, kamarádka Kačka a samozřejmě můj přítel Martin. Nezodpovědnost táty skončila tak, že den před zájezdem mi to po telefonu zrušil. Na poslední chvíli jsme vymysleli náhradu. Gabču, 13 let, nový talent u nás v divadle a dcera kamaráda, který u nás taky hraje. Ještě v noci před odjezdem jsme podepsali papíry, že s námi můžeme jet bez rodičů.
HURÁ, JEDEMEEE!
Hurá, vyjíždíme, za chvíli je sraz u autobusu na Opatově v Praze. Sešli jsme se o půl hodiny dříve. Našli jsme místo odjezdu, kde bylo vice autobusů. Když jsme se zeptali pána u autobusu se smlouvou v ruce, jestli jsme správně, okamžitě 15 minut před odjezdem, ať nastoupíme a že hned dříve vyjíždíme. Málem jsme nechali tašky na zastávku, jaký to byl fofr. Mladá Gabča, náhradnice místo mého otce se ani nerozloučila se svým tátou. Odjezd hektický, ale my se veselili, že jedeme na krátkou dovolenou k moři.
HRANIČNÍ KONTROLA A ZTRÁTA DOKLADŮ
Před druhými hranicemi mezi Maďarskem a Chorvatskem nám připomněli, že si máme připravit doklady, případně nahlásit cizince. Běžně v EU autem nebo autobusem ani nekontrolují. Paní se dvěma dětmi vedle nás začala řešit, že nemůže najít občanku. Takže její děti mají doklady, ale ona ne. Já si hrdě připravil svůj pas, raději i svou občanku a podepsané mezinárodní povolení rodičů Gabči, která je nezletilá. Najednou jsme zjistili, že Gabča si od toho rychle nevzala v tom zmatku a předčasném odjezdu pas a má jen pražskou "lítačku", kde je fotka i jméno, dále průkaz pojištěnce a já měl i její kopii rodného listu. Paní vedle nás stále hledala občanku, ale nějaký doklad měla o tom, že je občankou ČR.
Kontrola byla šílená. Maďaři tentokrát přidali. Já šel ven is tou paní a malou Gabčou, v ruce jsem měl k mezinárodnímu povolení rodičů ověřenou cestovkou, její pražský průkaz na MHD s fotkou i údaje, průkaz pojištěnce, své dva osobní doklady, tedy můj pas a občanku, které v povolení byly uvedeny. Řidiči, kteři byli dva, ani jeden nehovořil anglicky. Sám jsem se postavil před celní a vysvětlil situaci i to, že jsme jen český cestovní zájezd na jeden den k moři. Po dohadech to celník pochopil a řekl, že pokud jsme Češi, ať jedeme dál. Moc jsem mu děkoval za pochopení s uctivým pohledem ve tváři. Řekl mi jen "go back" a ukázal na mě, Gabču i tu paní,že se můžeme vrátit do autobusu :-)!!!
V autobuse jsme se objímali nadšením. Jenže – najednou řidič do mikrofonu se ohlásil, že to od hranic oznámilo zpět, protože pochopil, že nám to nepovolilo a jel zpět do "víru" pohraničního Maďarska. Vzhledem, že nerozuměl konverzaci mezi mnou a celním, pochopil "go back" jako vracení celého autobusu z hranice. Hlásil, že znovu přes hranici s námi nepojede, protože by to byla znovu kontrola a jiným celním. Dále, že ohrožujeme celý zájezd a někde nás vyhodí ven, což odsouhlasil i majitel cestovky, kterému volal.
BEZDOMOVCEM NA MAĎARSKÉM POHRANIČÍ
Řekli nám jen, v 1:00 ráno, že nás vyhodí podle mapy u nejbližšího penzionu a musíme ven. Tedy já bych nemusel... Tak nás na silnici, kde byla jen tma, opravdu vysadili. Jedna starší paní ještě po mně křičela, že je zdržuji a kazíme jim dovolenou. Lidi z mé skupiny vystoupili taky a chtěli s námi zůstat, dokonce se nabízeli, že někdo zůstane s Gabčou a tou paní a já ať si moře užiju. To jsem nemohl, prostě ne. Dali nám rychle nějaké jídlo do igelitky, nějaký Eura a autobus odjel :-D.
Před námi jen pole, lesy, a sem tam domeček. Já, malá Gabča a ta paní, která nechala v autobuse své dvě děti – pod rychlou dohodou, že její kamarádka z autobusu Jana i naše skupina Kačka, Renda, Martin, se o vše postarají po zbytek jejich cesty k moři. Vše absolutní tma. Jen jeden dům. Mobily skoro vybité po už 10 hodinách cesty z Česka. Nevěděli jsme, kde jsme – prostě v Maďarsku. Jedno okno toho domečku svítilo a řidič říkal, že je to nejbližší penzion. Tak jsme mlátili do dveří, na okna... Vylezl pán. Dveře, kde byly jen pánské holínky od blata. Anglicky moc nemluvil, ale pochopil, o co jde. Nemohl nás ubytovat, bydleli tam jen muži pracující v okolí a měli plno. Jen nám poradil, že táááámhle je silnice, která po 3 kilometrech vede k veřejnému penzionu.
Tak jsem prostě šli na tu cestu, tma nikde nic. S paní, která s námi byla "vyhoštěna", jsme si dali ruku a začali si tykat – byla a je to Pavlína :-). Gabča držela náladu, dokonce působila pobaveně celou situaci, což bylo super. Oběma jsem lhal, aby byly v pohodě. Jakože je vše v pohodě, kdyžtak přespíme někde na louce, jídlo máme i vodu :-D. Sám jsem se bál v té tmě. A ten pán, co nám poradil cestu, najednou jel autem kolem nás a ať nastoupíme! Protože nám nemohl spát a jel nám pomoci. Já jsem nedůvěřující a ještě s sebou jsem měl dvě ženy... Pořád jsem mu koukal na ruce, jestli nevytáhne zbraň nebo se o něco nepokusí.
I DOBRÉ LIDÉ EXISTUJÍ
Pán nás dovezl po nějaké době skutečně k penzionu (Panzio). Majitel onoho místa nechápal situaci, tak jsem použil překladač v mobilu a ukázal mu výsledek mé věty v překladu do Maďarštiny. Řekl jen, že "problém s pasem"?! Dal nám klíče, ukázal nahoru po schodech. A chtěl zaplatit. Za nás tři nocleh 80 EUR. Otevřel jsem peněženku a tam bylo přesně 80 EUR :-D. Tak jsem zaplatil a ještě jsme si "dohodli", že nemůžeme odejít dopoledne, ale chceme bydlet aspoň do 18:00. Povolil nám to. Odešel a my šli po schodech k našemu pokoji "někde v Maďarsku".
Po otevření dveří jsme našli krásný pokojíček, tři oddělené postele, balkón do ulice, střešní dřevěný strop... hezké! Byli jsme zachráněni! Rychle jsme se napojili k zásuvkám všemi mobily, já svým malým notebookem. Zjistili jsme, kde vlastně jsme. Hned jsem poslal emailem našim kolegům ze zájezdu i cestovního ruchu, aby nás další den vyzvedli cestou zpět.
NAŠLI BYDLENÍ V MAĎARSKU
Gabča i Pavlína šly spát, mně to nešlo. Sedl jsem si na balkón v pokoji, vzal si vodku, kterou mi můj Martin nabalil mezi jídlo (na poslední chvíli u autobusu) i peníze a počítal jsem cigarety, které mi v rychlosti taky dal. A tak kouřím, popíjím a přemýšlím, jak vydržíme celý den. Najednou kokrhali kohouti, svítalo. Šel jsem se projít po okolí. Cestou jsem volal mamce a bráchovi Pavlovi, i když bylo nad ránem. Prakticky to celé bylo i vtipné. Brácha se mnou prošel na telefonu okolí, sám si našel mou polohu az Prahy sledoval na mapách, kudy se pohybuji zároveň se mnou. Oba jsme se smáli, protože kromě přízemních domečků, zrušeného obchodu a polí kukřice i slunečnic, nikde v dosahu nic nebylo.
VESNICKÝ DEN V MAĎARSKU
Potkal jsem dva koně a poníka, milého pejska... A šel na sedmou probudit holky, protože začínala snídaně, která byla v ceně :-P. U snídaně jsme opravdu zjistili, že nás je v penzionu jen pár lidí. Pak jsem šli zkoumat okolí. Nenašli jsme se v dosahu nic, než pole, pole a pole :-D. I ta věžička v dohledu v dáli...nebyl do kostela, to byl hřbitov! Počasí tropické, sice všude krásné kytičky, včeliček a čmeláků... Ale jen sucho, horko, mrtvá silnice. S Gabčou i Pavlínou byla legrace, prošli jsme se i krajem slunečnicového pole. To vám povím, tím ty slunečnice teda měli, jak lidskou hlavu – a to ještě nebyly zralé :-D.
Když jsme se vrátili na pokoj, musel jsem chvíli spát, protože jsem nespal víc, než den. Ještě jsem pokecal s Pavlínou a myslím, že mám novou přítelkyni-kamarádku. Úžasná ženská. Gabča byla taky stále pohodová a ve věku 13 let jsem nepoznala vyspělejší dívku. Pavlína mezitím rozhodla, že jdou na oběd a že má něco na kartu, tak to zaplatím. Já ještě sepsal zkráceně náš příběh pro zajímavost a zábavu přátelům na Facebooku a přidal pár fotek.
Usnul jsem asi na dvě hodiny. Probudilo mě – TICHO! Po probuzení mi došlo, že jsem bůhvíkde v Maďarsku, vylezl jsem na balkon a jen mrtvá ulice bez lidí, přízemní domečky se zataženými roletami, tropické horko a nikde nikdo. Holky se vrátily, že byly jen dole v restauraci penzionu – tedy restaurace s asi 6 stoly venku a pár hostů. Přinesly mi jídlo! I když jsem neměl hlad, musel jsem ochutnat, když už jsem tady. No prostě, normální jídlo, maso nic extra, i když se rozpadalo dotekem :-).
BERU NÁM BYLO FAJN A JEŠTĚ VZNIKLO PŘÁTELSTVÍ
Najednou, mezi tím vším, co se nám stalo... na tom blbym Facebooku zacali dva lidi útočit, psát nám, jak jsme nezodpovědní a jak jim by se tohle stát nemohlo... Nejprve jsem se před Pavlínou styděl za to, jaké mám přátele, ale pak se do nich pustila ona sama a bránit se tedy umí :-). Některé lidi vše pobavilo, jiní nabídli pomoc. Jediní dva, pak se přidal další, nás jen moralizovali a nebyli zrovna hodní tím, co psali. Tak jsme pár hodin řešili jen tohle, psali si s nimi a smáli se na pokoj, z kterého nebylo kam jít. Dokonce Ti hlavní "útočníci" byli v Maďarsku a nudili se na letišti před odletem ze své dovolené. Taky jsem jim poslal fotku svého zadku, což už byla nejlepší odpověď. Tak mě překvapilo, kolik přátel nám chtělo pomáhat ať finančně nebo pro nás přijet...
Poleželi jsme, povídali si o všem možném, smáli se, v jakém jsme prdeli – tedy situaci... A najednou bylo 18.00 a museli jsme opustit pokoj a vrátit klíč. Tak jsme si sedli do jejich restaurace venku, Pavlína ještě kreditkou koupila velkou vodu doprostřed stolu, místní polévku v kotlíku pro tři lidi, no talíř hranolek jsme ujídali pár hodin. Vodu jsme dolili z petek, které jsme si předem spustili kohoutkovou vodou, aby na stole jako nic nebylo. To uz jsme se smali, ze po sprše jsme si obblikli znovu to, co jsme meli celou cestu (kufry a vše zůstalo v autobuse)... Jen jsme hlídali, jak se pohybuje autobus se všema na cestě zpátky.
Gabča se mezitím skamarádila s místní krásnou malou kočičkou, která za ní sama dolejzala. My pořád dokola s Pavlí řešili vše, co se nám přihodilo i to, že jsme "někde v Maďarsku" místo chorvatského moře. Najednou u stmívání nás začali žrát komáři. Ale tak moc! Asi tři hodiny jsme jen plácali komáry, škrábali štípance, to bylo hrozný! Co pár sekund někoho z nás komár píchnul :-D. Teď už se tomu směji, ale v tu chvíli to vtipné nebylo.
Přátelé ze zájezdu nám psali, kde jsou celou cestu k nám. Pořád daleko. Komáry jsme nevydrželi a museli jsme stejně opustit posezení venku u penzionu. Tak jsme šli k malé kapličce u zrušeného obchodu a hororvé staré zastávky, kde jich tolik nebylo. Naše 6 hodinové čekání ještě po tom všem, kdy jsme byli dokonce pár hodin bezdomovci :-D ... bylo u konce... 00:20 se skutečně objevil náš autobus s dalšími účastníky zájezdu před námi na ulici. Pan řidič mi říkal "Nemám se asi ptát, jak jste se měli?"... tak jsem mu odpověděl "V žádném případě to nedělejte, možná bych nebyl příjemný zde, kde není nic, než pole". Přivítali jsme se s přáteli, kteří byli povětšinou smutní, že jsme spolu neprožili... Pavlína konečně objala své děti. Gabča byla tak unavená, že hned lehla a usnula.
Tak jsme zase o něco zkušenější, silnější. Navíc máme navzájem nové přátele, které bychom jinak nepotkali :-). A kdy se jinak podívali k maďarské pohraniční vesnici v polích :-D!?
