Šanghaj

Šanghaj | Černé divadlo HILT Praha

Na začátku července mi přišel email, který spadl do spamu. Měl jsem totiž mobil, jehož systém si říká "ZEN phone" a pořád mi chodily spamy s informacemi o novinkách, které mně dost otravovaly. Málem jsem přehlídnul, že mi píše pan ZEN Zhong z Číny. Oslovil naše divadlo ke spolupráci na krátké show ve stylu černého divadla. Napsal mi jen, že jde o show v Číně pro německého partnera při launch eventu - tedy uvedení - nového automobilu na trh. Co mně zarazilo, i když jsem podobnou akci s naším divadlem dělal různě po světě, chtěl jen režiséra a choreografku. 
 
V hlavě mi proběhlo jediné jméno - Kisa Pivodová (dnes již Císařová). Jen jsem se bál, jak by to zvládla. Čekala ji svatba, celé dny tráví ve své práci v TV produkci a ještě je fitness trenérkou a taneční lektorkou. I v našem divadle měla posledních týdnů málo času hrát. Sepsali jsme své životopisy. Sám jsem se divil, kolik toho mám za sebou a Kisa taky. Trvalo skoro měsíc "ticha", než mi pan Zen Zhong, ředitel největší agentury SeasonOnStage v Číně, napsal, že mezi uchazeči všichni producenti, včetně centrály v Německu, schválily mně a Kisu!!! Když jsem to s nadšením Kise volal, ona sama byla v šoku, že je to vše narychlo. Navíc, termín odletu byl týden po jejím životním dni, po svatbě s Jirkou.
 
Přišel den odletu, doma jsem se rozloučil s přítelem Martinem is našimi 6 zvířaty. Nikdy bez něj na déle, než třeba dva dny, nejezdím. Je totiž zároveň technikem v našem divadle HILT, takže zájezdy trávíme spolu. Kisa zase, místo svatební cesty, opustila Jirku. 
 
Na letišti v Praze vše probíhalo hladce. Let byl plánován přes Helsinky. Po přistání se mi nějak nezdálo, jak dlouho čekáme, než nám dovolili vystoupit. Pak jsem běželi k přípoji na let Šanghaj. 15 minut před odletem jsme doběhli ke gate, kde před našimi zraky paní zavírala vstup do letadla. Bohužel, nástupy uzavřeny, jděte si na reklamaci. Běželi jsme k reklamacím, kde se pokusili volat ještě někam, aby nás přijali. Bohužel, někdo měl štěstí, a mohl se v onom letadle roztahovat celý let přes naše volná místa. Našli jsme jiný let, který byl jen o dvě hodiny později. Kupón na 8 EUR na kafe každému z nás jako omluva - při ceně na letištích byl směšný, ale děkujeme :-D. Náhradník jsme měli místa daleko od sebe, tedy 10 hodin letu jsme strávili každý zvlášť obklíčení Asiaty, kteří neustále povídali přes celé letadlo.
 
Přistání v Šanghaji bylo kouzelné. Člověk si v tu chvíli říká: "Je to opravdu skutečnost?" Ovšem naše profesionální duše samozřejmě údiv nechaly stranou a mysleli jsme jen na to, za jakým účelem jsme pozváni. Mezi čínskými nápisy všude kolem nás, najednou se objevil náš řidič s cedulkou našich jmen. Ovšem jen mlčel a usmíval se. Nemluvil anglicky. Potěšilo nás, že auto má klimatizaci, protože přežít v čínském tropickém a vlhkém vzduchu je pro Evropany šílenost. Cesta k hotelu trvala snad přes hodinu. My jen mlčeli a zírali okýnky auta ven. Samozřejmě jsme něco komentovali, hlavně domů a to, že letěli a teď nás čeká opravdu čekání čekání na výzvu na druhé straně zeměkoule.
 
Řidič mi po příjezdu k hotelu vnucoval do ruky svůj telefon - volal Zen, aby se ujistil, že jsme v pořádku dojeli a přivítali nás v Číně. Hotel "JI" byl příjemný. Recepční nemluvili anglicky, ale dorozuměli jsme se pomoci překladačů v telefonu. Hodně jsme se, is čínským personálem nasmáli. Bylo vtipné něco říkat do telefonu a čekat, až se to přeloží :-). Kisa, milovnice kávy, ocenila kávovar přímo u recepce. Byli tak pohostinní, že jsme si objednali pokoj každému zvlášť, každý pro dvě osoby. 
 
Vstup do pokoje byl netradiční, a to jsem si myslel, že před rokem v Bombaji (během světového divadelního festivalu) jsem zažil vše, co mě může překvapit. Vstup do mého pokoje byl zázrak. Vše se rozsvítilo a na obrazovce přes celou stěnu se spustilo tklivé video se skladbou, klavírní, která nenechá jedno oko suché. To bych nebyl já, který jako poslední trdlo, lezl kolem záchodové mísy po čtyřech a hledal splachování. Až Kisa mi oznámila, že jen se zvednu z vyhřívaného prkýnka, spláchne se to samo. Já měl zase navrch v tom, že jsem díky aplikaci v mobilu rozluštil čínské znaky a nastavil si spuštění klimatizace :-). 
 
Zničení dlouhým letem, navíc zmateným časovým posunem o 6 hodin, dle dohody jsme se sešli před hotelem a osobně se setkali se Zenem Zhongem a jeho kolegou, choreografem a tanečníkem, Jackym Minem. Vzhledem k tomu, že jsme během měsíce strávili mnoho hodin denně internetovými hovory, při plánování scénáře, jsme se, jako staří známí. No - nevěděl jsem, jestli to nepřeháníme, ale pocity daly za své.
 
Důkladně vybírali, kam nás vezmou na první oběd. Stále řešili, že chceme každý den ukázat "jinou tvář" čínské kuchyně. První den zvolili restauraci ve stylu Hong Kong. Museli jsme čekat na vstupní "lavici" s pořadovým číslem, jak byla tato restaurace vytížená. Pak to začalo, skoro hody. Plný stůl nejrůznějších lahůdek, přičemž jsme stále museli ptát "co to je?" :-). Žádný nudle, kterým nás krmí podvodníci v Česku a tvrdí, že jsou "čínská restaurace". Já jen tak nadhodil, že neumím jíst čínskými hůlkami. Nikoho to nezajímalo, jako bych nic neřekla. Mezitím co Kisa zkušeně nabírala různá jídla hůlkami, já zvolil metodu všeho, co šlo "napíchnout". Ale pak jsem i nabral rýži a povedlo se se ochutnat vše. 
 
Krásný šanghajský úvod se nějak pokazil. Po krásné procházce uličkami, kde jsme jen žasli nad jejich exotikou... usnuli jsme v autě cestou zpět na hotel. Probudil mně agresivní pocit svírání žaludku. Zařval jsem jen, že nutně potřebuji vodu. Nabídli mi pouze lahvičku s čajem. Nebyla potřeba. Jacky, který řídil, už podle zvuků pochopil, že musí otevřít okýnko. Bylo mi tak zle, že mi nevadili kolemjdoucí lidé ani policie na hlavní silnici. Nebylo kde zastavit a tak jsem za jízdu ukázal celou hlavní silnici, co jsem měl dnes k obědu (pracně nabíráno hůlkami) :-D. Kdykoliv jsem se pokusil skončit, musel jsem znovu. Prostě asi 5 x jsem znovu a znovu vystrčil hlavu a... Kisa mně bezmocně uklidňovala, jak to nevadí, seděla přímo vedle mně. Pak jsem prosil, ať nezastavují přímo u hotelu. Nikdo mne neposlechl. Kisa, jako vždy se vší svou elegancí, vzala dva ubrousky, že to po mně utře. Když jsme vystoupili, má stana auta byla...půlka auta označená tím, co jsem jedl. Kisa svůj záměr utírání vzdálenosti. 
 
Pár hodin zbývalo do večerní schůzky, kde už začínala práce. Měli jsme jet na kontrolu rekvizit a kostýmů do výroby. Na pokoji jsem si lehl, vypil spousty vody. Samozřejmě, mně bylo zle a zase ta velká obrazovka s klavírním úvodem, což nešlo vypnout. Ona nešla ani vypnout klimatizaci (nevěděl jsem jak) a tak jsem na pokoji mrznul zabalený v peřině (venku bylo asi 35 C). 
 
Mně se udělalo lépe. Přece jen, láhev české vodky byla vhodná a pomohla žaludku i celkové desinfekci organismu :-). Zato Kisa během večerní zkoušky rekvizit nezvládla vlhký vzduch a teplota... byla na omdlení. A oni stále zkoušku prodlužovali. Bylo naší povinnosti být přítomni. Zjistili jsme, že bez láhve pitné vody se v Šanghaji neobejdeme. Vždy jsme ji pak měli při sobě. 
 
Až nějak během komunikace tam, jsme zjistili, že budeme režírovat nejen show pro nějaké auto. Ale show pro první elektromobil Porsche Taycan!
 
Druhý den jsme odmítli služby, řidiče... že se o sebe chceme náš jediný volný den postarat sami. A tak to byla doslova "jízda" :-). V mapách jsme se orientovali (ehm, já se v nich nevyznám, Kisa nás vedla). Našli jsme metro a vyrazili do slavného centra - stanice Peoples square. Než jsme si koupili v automatu jízdenku a pochopili, jak do metra vstoupit, taky chvíli trvalo. Původní názory na Čínu se ztrácely. Zjistili jsme, že tam žijí ve světě blikání, automatiky, dotekových funkcí a čtení QR kódů. Prostě vše je rychlé, stručné. Jen musíte vědět jak (což tam vědí děti i důchodci). 
 
Vystoupit z metra na Peoples square je civilizační šok! Tisíce lidí míří jistým směrem, policie naviguje celou dopravu neustálým pískáním. Lidé do sebe vráží, předbíhají se a je boj se někam dostat. Ale vše má, kupodivu, svůj řád a systém. Vše je tak vysoké a velké, budovy, nápisy, svítící reklamy, že vás po chvíli bolí za krkem. Po chvíli v tom horku a vlhku, nemáte ani jak si třeba utřít čelo, protože i vaše ruka je vlhká. Prostě se s tím smíříte a vesele se potíte s celým davem, s mokrými fleky na oblečení, které k tomu počasí patří. 
 
Zažili jsme příjemný oběd v taiwanské restauraci - no, černá vejce v mém jídle bylo pro mou osobu nestravitelné. Na konci slavné, nekonečně dlouhé ulice Nanjing road, nás čekal slavný The Bund Shanghai. Jeden z nejkrásnějších výhledů na světě na osvícené budovy i věž Oriental Pearl přes Huangpu river. I přes tisícové davy, kterými se musíte tlačit, ta krása je nepopsatelná slovy. To, že si nás tam kolemjdoucí fotili, jako zvířátka, nám nevadilo. Jako evropské tváře jsme byli raritou.
 
Návrat do hotelu Ji už získal svou tradici. Zdržíme se na recepci a dáme si kafe venku (Kisa je nekuřačka, což jsem vždy vynahradil dvěma za sebou). Přišlo mi vtipné, jak po nás stále lidé koukají a to, že i když nevidíme pár minut, stačí projít třeba kolem recepce a musíte se pozdravit s kýmkoliv, kdo je okolo znovu a znovu. A co mi vadilo, ale zároveň bylo milé. Mám rád české cigarety a ty své nejlépe. I když jsem si cigaretu dal mezi rty, stále za mnou někdo chodil a vnucoval mi svou čínskou cigaretu. Dokonce jsem jednou s Kisou spěchal: "Pojď rychle, chci si zakouřit normální českou!"... a vyběhneme ven, já už skoro zapáleno a přede mnou zase ruka, která mi dává to svou. Údajně je to projev jejich pohostinnosti. 
 
Druhou noc jsme pracovali. Připravovali jsme se na první zkoušku v Shanghai International Dance Center. Tréma už téměř vymizela. Byl prostě jasný cíl. Vytvořit show pro světovou premiéru Porsche Taycan s 20 tanečníky. S vědomím, že musíme být perfektní, abychom České republice neudělali ostudu. Já navíc se svou vzpomínkou, kdy jsem první den produkci ozdobil auto obsahem svého žaludku. 
 
Zen nám ještě psal, že nás auto bude čekat 9.30 před hotelem. Chtěli jsme si zkusit těch pár dní žít, jako samostatní "obyvatelé Šanghaje" a služby najatého řidiče jsme odmítli, že si poradíme sami. Ráno jsme po snídani, kde jsme již druhé ráno v jídle hádali, co je asi "tohle a co tohle", vyrazili dle mapy k místu první zkoušky. Opět, díky orientačnímu smyslu Kisy, my to fakt našli! Jen asi 20 minut pomalou chůzí od hotelu. Kisa, jako dítě, žasla cestou nad každým obchodem s ovocem a zeleninou, přece jen, byla to přehlídka čerstvosti a zdraví :-). 
 
Tréma, i po životních zkušenostech, zasáhla nás oba. Vstoupili jsme na 20 metrový taneční sál v Shanghai International Dance Center. Přivítaly nás zvídavé pohledy mladých 20 tanečníků. Uvítal nás místní profesor, který nám tanečníky vybral. Jako každý Číňan, všichni byli napůl oddáni svým mobilním telefonům v dlaních. Při našem vstupu do sálu s úctou k nám všechny mobily naházeli na jedno místo na kupu. Pak začal čínský proslov k tanečníkům ze strany produkce. Nevím, co jim říkali. Jen jsme se s Kisou tvářili, že souhlasíme a usmíváme se. Když zatleskali a koukali na nás, jen jsme se jemně uklonili. Pochopili jsme, že nedojde k žádnému blízkému seznamování. Rovnou začala práce a tvorba celé show. 
 
Začátek byl těžký. Vysvětlit někomu během pár chvil, jak funguje české černé divadlo, k čemu je která pomocná rekvizita a jaký efekt v závěru vzniká. Tanečníci nehovořili anglicky, tedy nebyli čas na neustálé překládání. Použili jsme ruce, nohy a přímý kontakt. Nebo přímé ukázky toho, co chceme, případně co je chyba. Pauzy na oběd dodržují přesně každý den. Při prvním obědě už produkce nepůsobila až tak přátelsky. Najednou se úsměvy na obličejích vytratili. Bylo nám vysvětleno, že máme být na tanečníky ještě přísnější a nejlépe, aby na konci osmihodinové zkoušky ještě dnes, byla show téměř hotová, což bylo nemožné. Po zkoušce, kde již Kisa kolabovala ze změn vzduchu (na sále zima z klimatizace, tropy) ... se stále venku řešila jedna zvedačka. Cestou do hotelu vše rozebírali a vzhledem k tomu, jak jsme oba citliví na svou práci, jsme cítili se nespokojeni. Opět jsme noc věnovali přesnému počítání hudebních dob v každé sekvenci scénáře. 
 
Další den jsme se sešli před snídaní na pokoji av tom malém prostoru tvořili spolu sami předem, byli jsme připraveni jim to prostě natřít a ukázat, jak rychle budeme pracovat jako vlastní nápady. Ten den jsme přišli na sál a nepustili nikoho ke slovu. Ujali jsme se sami tanečníků a do oběda do nich naházeli celou show skoro až po konec. Pak vznikl malý zásek, kdy hlavní tanečník Jiang Shuai měl udělat salto z vysoké bedny na zem. Zamítli jsme to jako nesmysl, protože ve tmě bez toho, abych viděl konec podlahy, není možné, aby se neublížil. Kisa vymyslela variantu. Převal do hvězdy přes záda tanečníka v černém. Když jim to nešlo, ukázali jsme jim to naživo přímo my dva. Na konci zkoušky už jsme měli pocit, že produkce je spokojená a uznávám, že Češi přijeli udělat dobrou práci. 
 
V noci jsem to nevydržel. Psal jsem Zenovi, že mám divný pocit. Proč vše působí tolik napjatě. Uklidnil mně, že to není námi. Měl spousty práce je hudebním mixem a zároveň o den dříve, než byl plán, čekala nás návštěva z agentury na naší zkoušce. Obdivuji, jakým náporem si Zen i jeho kolega Jacky prošli. 
 
Práce na všem byla tak namáhavá a my si s Kisou byli vždy jedinou oporou. Cestami na zkoušky iz nich jsme si konečně mohli říkat své pocity. Nebyl ani čas zajít někam na drink nebo na kafe. Na hotel jsme se vrátili unavení, myšlenky jen na práci další den. Vše nám ulehčovali naprosto úžasní tanečníci, kterým stačilo cokoliv ukázat jedenkrát a rovnou to fixovali a chápali. Situace na sále byla občas tak náročná! Prostě osm tanečníků nám stálo napravo scény, ve tmě odcházeli vzadu po jisté akci a už v tu sekundu se nalevo dělo něco jiného s deseti tanečníky. Nešlo oprostou taneční choreografii. Vidět byl pouze hlavní tanečník a ostatní okolo pomocí rekvizit a různých zákrytů, museli tvořit vše na scéně ve stylu černého divadla a jeho kouzla. 
 
Po první generální zkoušce se Zenovi i Jackymu vrátily úsměvy na tváře. S Kisou jsme si oddechli, že jsme to zvládli na jedničku. V den této zkoušky jsme šli pouze na "rychlý oběd". Kisa ještě konstatovala, jak ti lidé jedí, vždyť celý velký kulatý stůl je od jídel pokapaný! Usedli ke stolu, takovému s otáčivým klasickým prostředkem, aby si každý nabral, co jen chce. Kisa párkrát málem prskla smíchy, když si někdo z okolních hostů hlasitě říhnul. Tak jsem ji uklidňoval "ať dělá, že nic". Předvedla se jako dáma. Z prostřední mísy si vybrala ponořené nudle v omáčce. Jen nevěděla, že jsou "nekonečné" a je nutno si konec "ucvaknout". A tak tahala a tahala, jednu nudli přes celý stůl, pak vzdala eleganci a působila na mě, jakoby tahala horolezecké lano. Zen i Jacky byli před první generálkou velmi vážní. Já to nevydržel, a měl jsem se tam potrhal smíchy se slzami v očích. V tu vážnou chvíli, nikdo se mnou tu legráci nesdílel. Ještě koukali na mně, proč brečím smíchy, vždyť tady dáma jen tahá přes celý stůl téměř nekonečné lano :-D. A tak mně to dostalo do stavu, že jsem ani nemohl smíchy dýchat.
 
Kisa se mi na oplátku, už předem, denně smála, vždy nemohla ani mluvit a popisovala mi můj první den a to, jak jsem vypadala, když jsem z okýnka auta produkce vyhazovala oběd. Taky zvládnula ještě jiný trapas. Když stála v hale dance centra. "Theo, slyšíš? Nějaké čínské slovo zní, jako mé jméno!". A z horního patra znělo čínským přízvukem KIII-SAAA. Když se to opakovalo, koukám nahoru a tam stál bezradný Jacky Min, který na ni skutečně volal :-D. 
 
Přišel poslední den číslo sedm. I když jsme byli všeho plného, jak zázraku, že jsme v Číně, tak naší práce... Prostě jsme si denně povídali o tom, jak Kise chybí Jirka hnedka po svatbě. Mně zase chyběl můj Martin, se kterým jsme po zasnoubení posunuli svatbu nejen kvůli mé cestě do Číny, ale kvůli stále nejistým zákonům v ČR, jak náš svazek bude vlastně právně vypadat. Každý večer, kdy už v Česku byla noc, měli jsme dlouhé videohovory a Martin se mnou prožíval vše téměř osobně. Kisa často po nocích pracovala, aby nezanedbala nic v Praze.
 
Poslední den jsme měli plán, že z poslední zkoušky už pojedeme přímo na letiště. Hlavní zkouška byla v místě, kde vytvořili generální maketu místa, na kterém show bude poté probíhat. Tedy na 22 m širokým jevišti. Čekání na zástupkyni Posche China bylo dlouhé. Díky tomu jsme měli čas seznámit se blíže s tanečníky. Divili se, že jsme přátelští a ne jen "režisér a choreografka" z Česka. My jim s Kisou od začátku říkali "kulíšci". Na sále vždy předváděli co umí, točili několikanásobné točky se zakončením třeba do salta. Ale jinak, než pohledem do očí, jsme nekomunikovali.
 
Zástupkyně Porsche China shlédla generální zkoušku. Napětí spadlo. Dostalo se nám poděkování za dobrou práci a byla velmi přátelská (údajně nebývá :-P). Německé ředitelství vidělo předchozí generální zkoušku na videu a také odsouhlasili celou práci. 
 
A tak jsme sedli do letadla a opustili nádherné město, které pokud navštívíte, budete něco, že Vám celý život chybělo. Já i Kisa jsme se shodli, že bychom, klidně nějakou dobu na tomto místě žili a pracovali. I když se to nezdá, ze vzdálených zemí je nám právě Čína nejbližší mentalitou. Jen více hlídaná. Ovšem, pokud jste slušným pracujícím občanem, nekradete a dodržujete základní lidskou etiku, můžete zde žít svobodně a krásně. Nechci se plést do politických aktivistů a podobných věcí, hovořím pouze o základním životě. 
 
Návrat do ČR byl klidný, i když z nás přišly několik negativních zpráv rovnou po návratu. Tenhle zážitek nám nikdo nevezme. Zůstane v našich srdcích.
 
Porsche Taycan zaplnilo média po celém světě. Světová premiéra proběhla na několika místech. Naše 4 minutová show, která diváky překvapuje každých 20 hodin jinou scénou, uvedla čínský galavečer ve Fujian Fuzhou. S čínskými tanečníky jsme byli v kontaktu před i po akci. Sklidili nevídaný úspěch. Aby ne, když se spojili české černé divadlo HILT se studenty Shanghai International Dance Center ;-)!